Můj životní příběh a uvědomění na Bali

Ráda bych vám poodkryla více z mé osobní cesty k vnitřně štastnějšímu životu, sebelásce, balancu a úžasné cestě na Bali. Uvědomila jsme si, že jsem nejela přes půlku světa poznat samu sebe, ale jen najít zase tu starou Simonu, kterou jsem roky „neviděla“ a která byla zahlcená v kolotoči práce, stresu, nerovnováhy se svým tělem, duší a zničeným zdravím nejen fyzickým, ale i psychickým.

Tím bych také ráda poukázala na iluzi sociálních sítí a že ani ten, kdo se vám může zdát štastný, tak být úplně nemusí. Chtěla bych mým příběhem inspirovat a motivovat další ženy a šířit dobrou ženskou energie dál.

Fotky z duchovního Bali jsou už jen třešničkou. Na této cestě jsem poprvé vnitřně přišla sama k sobě a uvědomění v různých oblastech života.

Je to dlouhé a velmi osobní čtení, ale věřím, že každá z kapitol se může dotknout nejedné z nás.

Nemoc je signálem duše

Moje vnitřní „proměna“ začala fyzickou bolestí. Totiž vše, co nemáme vyřešené na duši, se propíše na našem těle. Dříve nebo později nám dá tělo signál.

Moje pravá ruka mě jako vizážistku živí. Bez pravé ruky neudělám nic.Vážnost situace mně začala docházet až v okamžiku, kdy jsem neudržela v ruce štětec, kdy se mně ruka klepala tak, že jsem nemohla dělat už žádné jiné normální činnosti. Po celé dny jsem měla křečovitě sevřenou ruku, necítila jsem prsty, nedokázala rozevřít dlan a bolesti mě budily ze spaní. Měla jsem pocit jakoby byla moje pravá ruka mrtvá.

V tuto chvíli jsem si pořád ale neuvědomovala, že je čas zastavit se. Pořád jsem si myslela, že to je jen něco skříplého, asi karpál a to může vyřešit operace. A za týden zase povalím v práci bez odpočinku a že to zvládnu – přece jako vždycky všechno…

Akupunktura

Pro řešení problému s rukou jsem si vybrala akupunkturu, ne doktora. To zpětně považuju za moje nejlepší rozhodnutí, které odstartovalo změnu ve mně samotné.

Po prvních návštěvách mně odeznívaly akutní bolesti, mohla jsem lépe fungovat, ale problém pryč nebyl. Za to jsem cítila, jak je mně po psychické stránce lépe. Každé sezení a uvolnění vnitřních bloků na akupunktuře mně posunovalo dál. Místo, které jsem navštěvovala, pro mě bylo místem terapie. Něco jako návštěva u psychologa.

Pamatuju si všechny konverzace, moudré slova, rady a připomínky zkušenějších, které pomalinku měnily můj pohled na vše v mém životě a staré vzorce myšlení. Po roce navštěvování akupunktury každých 14 dní, absolvování doprovodných masáží, meditacích a nespočtu propíchnutých míst na těle od hlavy až k patě, jsem se cítila moc dobře.

Bohužel se i po roce silné bolesti stále občas projevovaly a já věděla, že jiná cesta než k doktorovi už bohužel nevede. Po různých vyšetření u několika doktorů mně bylo sděleno, že mám nenávratně poškozený nerv pravé ruky. Bylo mně doporučeno, abych se začala dívat po jiné práci. A nejhorší věta, kterou jsem odmítala přijat zněla: ,, Do 5ti let je velká pravděpodobnost, že budete mít invalidní důchod na pravou ruku.“ Ruku, bez které nemůžu žít. Ruku, bez které bych nemohla dělat něco, co mě naplnuje a dává radost. Tato věta mě dala pomyslnou facku, že jsem ve svém životě nezměnila ještě tak úplně vše.

Poslouchej své tělo

Výše zmíněné bolesti a zdravotní stav ale nepřišel jen tak. On už mně klepal doslova na ramena několik let. Veškeré signály jsem ale ignorovala, neposlouchala svoje tělo. Trpěla jsem na akutní angíny, bolesti krční páteře, několikrát do roka užívala ATB, byla neustále nachlazená, nulová imunita. Neodpočívala jsem, přepínala se, držela vyčerpávající a nesmyslné diety.. nedělala jsem si na sebe NIKDY čas,všichni ostatní byly vždy přednější,neuměla jsem nikomu říct „ne“.

Byla jsem na tom špatně i po psychické stránce, ale neviděla jsem to. Extrémní výkyvy nálad, přestávala jsem to být já. Trpěla jsem nespavostí, několika měsíčním pravidelným buzením ve 3h ráno, s myšlenkou a pocitem obrovského stresu a co musím ještě do práce stihnout a co mám vyřídit. Navečer jsem trpěla silnými úzkostmi, které postupně vyústily do panických atak a teprve u nich jsem si řekla, takhle to dál nejde…připadala jsem si, že se zblázním.

100x za den “ve mně hrklo“ obrovskou úzkostí a musela jsem to rozdýchávat. Přestala jsem chodit do práce. Nemohla jsem chodit mezi lidi, do obchodu. Nevěděla jsem, co se se mnou dějě. Nedokázala jsem to pojmenovat. K úzkostem, depresím a panickým atakám jsem se propracovala.

Definice panické ataky :

„Mysl postiženého je z různých důvodů dlouhodobě psychicky přečerpávána. Takovým důvodem může být trvalý nedostatek psychického odpočinku v důsledku nadměrného pracovního výkonu, přílišná sebekontrola, obavné vzorce myšlení, perfecionalistické vzorce myšlení a mnoho dalších.”

Tyto vzorce souvisely nejen s prací, nulovou sebeláskou, ale hlavně mojí celoživotní obezitou, o které budu psát níže.

Několik let jsem žila v pernamentním stresu a vyčerpání. Byla v kole, ze kterého jsem nedokázala vyskočit. Pomohla mně až tato fyzická bolest a osobní vyhoření, přes které nešlo jít dál. Tělo už mě nepustilo.

Připisuju to i dnešní době, která na nás všechny vytváří extrémní tlak na úspěch, peníze, kariéru, štíhlost a dokonalost.

,,Připisuju to i dnešní době, která na nás vytváří extrémní tlak na úspěch, peníze, kariéru, štíhlost a dokonalost.“

Prošla jsem si řadou rehabilitačních cvičení, návštěvy různých fyzioterapeutů, masáží, reiki, čchi-kung cvičením… Momentálně mně velmi pomáhá cvičení, čas pro sebe, pohoda.

Bolesti ruky se už nikdy úplně nezbavím, bude mě pronásledovat po zbytek života, ale udělám vše pro to, aby se stav nezhoršoval. Změnila jsem radikálně rytmus života, zvyky v práci, začala se věnovat sobě, změnila svůj postoj k mnoha věcem, naučila jsem se vnímat přítomný okamžik.

Ze dna se nejlépe odráží k vrcholu

Díky tomu, že jsem si šáhla na svoje dno, jsem se dostala na cestu sebelásky a uvědomila si také svoji hodnotu. Lidskou, ženskou, pracovní.

Akupunktura mně pomohla odstranit další velké psychické bloky z dětství a dospívání a měnit špatné zažité vzorce v hlavě.

MOHLO BY TĚ ZAJÍMAT

Cesta k sebe lásce není jednoduchá a určitě ne zadarmo. Rozhodnutí na celý život.

Článek na téma, jak mít samu sebe na prvním místě.

Více

Nenávist k sobě samé

Celý život jsem nenáviděla sebe a svoje tělo. Nemohla jsem se na sebe podívat do zrcadla a nebýt ze sebe neštastná nebo neplakat. Moje mínění o sobě bylo to nejhorší. Vše pramenilo z dob, kdy jsem byla obézní a zažívala jsem šikanu. Zhubla jsem sice 35kg, ale nedokázala jsem se na sebe dívat jinýma očima. Jak se říká, jednou jsi tlustá, už na vždy jsi tlustá. ( ve svých očích)

A víte co? I tohle se dá změnit. Na Bali jsem si poprvé o sobě řekla krásnou větu a to, že jsem normální hezká holka, která má na těle nedostatky, ale má taky přednosti a je dobrým člověkem. A na tom záleží nejvíc.

Než jsem se dokázala v jídle a cvičení ustálit a najít balanc, než jsem pochopila svoje tělo a co na mě funguje, mně trvalo roky. Roky trápení se.

Nemocné období spojené s váhou, se u mě projevovalo posedlostí neustálým shazováním, extrémníma dietama a pak zase extrémním přejídáním a vracením se zpět. Pořád dokola a dokola. Vyčerpávající začarovaný kruh přibírání a hubnutí. Když jsem někde potkala zrcadlo, moje myšlenka v hlavě byla jen a pouze ne jak vypadám, ale jak tlustá jsem. Myšlenky o jídle, hubnutí, tloustnutí mě pronásledovaly každý den. Paradoxně jsem se nesnášela a kontrolovala nejvíc v době, kdy jsem vážila nejmín. Byly to stavy, kdy jsem celý den a po každém jídle myslela jen na to, že přibírám. Vážila jsem se 3-5x denně, ve všem počítala kalorie, byla ze sebe neštastná. A já si OPRAVDU myslela, že je to tak normální, že se tak kontroluje každý.

Na Bali jsem se zamyslela nad tématy, na které jsem potřebovala odstup a čas.

Bude to znít jako klišé, ale představte si to…

Byl poslední den na Bali, blížilo se k západu slunce na pláži, byla jsem sama. Ten den byl velký odliv a já šla dál do moře, sednout si na skálu mezi kraby, mít výhled na krásné moře. Zhluboka jsem dýchala a užívala si poslední západ…a s úsměvem na rtech přirozeně zrekapitulovala nejen pobyt, ale tak nějak život a jak se vše po takové daleké cestě může v člověku urovnat.

Životní témata nás všech

K A R I É R A 

Teprve nedávno jsem si o sobě řekla, že jsem ve své práci dobrá, úspěšná, inspirativní a poprvé jsem se reálně podívala na to, jaký kus cesty jsem v práci odešla, kam jsem se dostala a jaké sny jsem si splnila. Když mě někdo chválil, nebrala jsem to v potaz a myslela si o sobě své. Je to pro mě velký krok a posun. Vždy ale v sobě budu mít pokoru a skromnost a budu si pamatovat, kde jsem na vesnici začínala a kde jsem ted´. Jsem pyšná, že jsem dokázala najít balanc také v práci a chtěla bych brát o to méně zákaznic a o to více dát té pohody ze mě klientkám, které to „potřebují“.

Chci podporovat další ženy v tom, mít se víc ráda a vidět se jinýma očima. Věřím na sdílení pozitivní energie a že to má smysl.

S E B E L Á S K A

Sebeláska není nic špatného, je to naopak to nejlepší, co pro sebe můžete udělat. Mě se tak změnil svět. Dnes se cítím více štastná, spokojená, vyrovnanější. Jiná. Je krásné, jak se dokázal změnit můj pohled na sebe a poté taky na svět a vše kolem. Došla jsem k zdravému seběvědomí.

Vážím si sama sebe, znám svoji hodnotu, znám svoje chyby, umím říct ne, vybírám si lidi, kterými chci být obklopena.

Každá z nás žen je originální, každá jsme něčím výjimečná, krásná, úžasná. Nechci si o sobě už nikdy myslet věci, jaké jsem si o sobě myslela a za co jsem se považovala.

Nepotřebovala jsem se poznat líp, potřebovala jsem znovu najít samu sebe. Nepotřebuju být dokonalá, nepotřebuju vážit 50kg, nepotřebuju se ohlížet na názory cizích. Není to moje věc. Potřebuju být a cítit se v pohodě, balancu a pak vše kolem mě bude v pořádku. Potřebuju si udržovat pozitivní myšlení. Protože to, co vidíme v našem světě je odrazem toho, co máme ve své mysli. Jedna z mnoha krásných vět z knížky Miluj svůj život od Louise L.Hay, kterou bych doporučila všem ženám.

P A R T N E R S K Ý V Z T A H

Jakmile si v sobě začnete řešit a otvírat hlubší témata, potlačené emoce, začnete také řešit to, jestli vztah ve kterém jste, je to, co opravdu chcete. Jestli to takto má vypadat? Jestli jste opravdu štastná…

Signály, že se nadále s partnerem nesetkáváme na jakési duševní rovině, přicházely už dříve. Sama sobě jsem ale dlouho nalhávala, že chyba je na mé straně, že nevím co chci, že za vše můžou hormony, že musím být štastná a vděčná za to, co mám. Že tu prázdnotu a nenaplněnost musím překousnout.

S partnerem jsme byli zasnoubení, oznámení pro hosty připravené, svatba na půl zaplacená. A já se ocitla před nejtěžším rozhodnutím v životě. Opustit 7letý vztah, zaplacenou svatbu 3 měsíce před jejím konáním, domov, jistotu.

Prošla jsem si v toto období velkou vnitřní bolestí, různými fázemi smutku až po uvědomění, že náš partnerský čas už se jednoduše naplnil a že jsme udělali maximum vztah zachránit a nezmění to ani svatba. Jsem na sebe pyšná, že jsem dokázala v sobě najít sílu a opustit nefunkční vztah. Na takové vztahy je život moc krátký.

P Ř Á T E L S T V Í

Těch pravých kamarádů potkáte za svůj život jen pár. To nejsou přátelé, to je rodina.

Jen pár lidí, které dokážeme spočítat na prstech a kterým se můžeme plně otevřít. Před kterými se nemusíme za nic stydět, před kterými můžeme být sami sebou.. zeptat se na cokoliv a vědět,že vždycky přijde jen upřímnost.. se kterýma se obejmeme a cítíme to.. lidi , kteří nás zažili v našich nejlepších, ale i nejhorších časech a stále tu jsou.. i lidi, se kterýma se nemusíte vidět roky a pak nevíte, kdy s rozhovorem skončit…To jsou přátelé.

Pak jsou tu lidi, kteří vstoupí do našeho života, můžeme si myslet, že to budou ti praví, pak tu “pravost”a ryzost přátelství ukáže čas. To je v pořádku. Má to tak být. Každý pro nás není. Věřím, že každý člověk, který nám vejde do života, tam vejít měl a měl nás někam posunout a když odejde, i když někdy nechceme, musíme to nechat být a brát tak, jak to je. Lidi přichází a odchází. Nikomu nemůžeme říkat “měj mě rád”, na nikoho se nemůžeme zlobit, každý má právo si vybrat lidi, se kterýma je mu dobře.

Proto bych už nikdy netrávila čas ve společnosti lidí, kde se necítím plně svá, kde cítím, že se musím přetvařovat, aby si mě někdo oblíbil. Jednoduše kde nejsem přijímaná taková, jaká jsem.

Pravý přítel vás bude mít rád přesně takového, jací jste i s vašimi chybami, tak jak vy jeho.Važte si každého člověka, který kdy při vás stál a stále stojí.. v dnešní době je podle mě obrovské štěstí vědět, že máte lidi, na které se můžete kdykoliv obrátit.

.. a možná by jsme si to měli dávat více najevo a prohlubovat přátelské vztahy.

Z D R A V Í

Dnes cítím, že jsem se poprvé za svůj život dokázala vypořádat s poruchou příjmu potravy a závislostí na jídle, která mě dříve ovládala. Ovládala vše , hlavně moje emoce a jak jsem se cítila vnitřně. Dnes jím potraviny, o kterých vím, že dělají mému tělu dobře. Umím si ale taky dopřát! Užívám si každé dobré jídlo a víno. Za včas ale umím zastavit rozjetý vlak. Tomu se říká balanc.

Miluju si vařit a vymýšlet a ochutnávat nové chutě zdravého jídla. Zeptejte se mě na jakoukoliv dietu – vším jsem si slepě prošla.

Vyvážené stravování není dieta, ale životní styl, který je dlouhodobě udržitelný,chutný a příjemný. Trvalo mně to celý život …

Pochopila jsem také, že dobrý pocit ze svého těla není jen o dietách, ale také o pohybu. Každá z nás to dokáže – vystoupit ze své komfortní zony a najít si takový pohyb, ze kterého se bude radovat.

,,Být zdravou ženou znamená mít jídlo, pohyb , práci, vztahy a své myšlení pod kontrolou.“

Všem přeji, aby byli ve svém životě štastní, spokojení, usměvaví.

Ale také aby byli silní, když přijdou horší časy a slabší chvilky. To je život. V těžkých chvílích rosteme a měníme se v lepší verze nás samotných. Vše zlé je k něčemu dobré. Naučme se být nejen silní, ale také zranitelní a dopřát si čas na vnitřní uzdravení z těžkých životních událostí.

V takových chvílích se můžeme vždy rozhodnout, jestli budeme v roli oběti nebo tvůrce něčeho nového, lepšího a znovu se postavíme na nohy.

Za svůj život a jaký je – dobrý nebo k ničemu – jsme zodpovědní pouze my sami a náš úhel pohledu na sebe a svět.

Pokud cítíte, že potřebujete něco změnit, udělejte to.

Hned.

Život je teď a nic víc už nebude.